Úraz psa v zahraničí: Co dělat, když je domov stovky kilometrů daleko

Stovky kilometrů nám při plánování dovolené v Itálii nepřišly jako žádná velká dálka. Jenže pak se vám zraní pes. A najednou zjistíte, jak strašně daleko je veterinář, kterého znáte, jazyk, kterému rozumíte, a hlavně bezpečí domova. Přesně to se nám letos stalo s Ellou.

Nechceme tímhle článkem nikoho odradit od cestování se psem. Naopak. S Ellou cestujeme roky a rozhodně s tím nehodláme přestat. Jen jsme během několika krizových dní v Itálii zjistili spoustu věcí, které vás před cestou možná vůbec nenapadnou a které mohou být zatraceně užitečné ve chvíli, kdy se bezstarostná dovolená během vteřiny otočí o 180 stupňů.

Ještě před chvílí normálně běhala po pláži

Byli jsme v Itálii na dovolené s naší boxerkou Ellou. Moře, pláž, procházky, skvělé jídlo. Prostě klasická válecí dovolená Psa v batohu. Ella byla v plné síle a nic nenasvědčovalo tomu, že za pár hodin budeme řešit úplně jiný program.

Na pláži běhala za míčkem. Pak přišlo kvíknutí. Míček pustila z tlamy a najednou byla celá ztuhlá. Nekulhala. Nebylo tam žádné viditelné zranění, žádná krev ani šrám, na který by člověk mohl ukázat prstem a říct: „Tak, a tohle se stalo.“ Jen bylo z jejího postoje okamžitě jasné, že je něco hodně špatně.

Dopravili jsme ji zpátky na apartmán a uložili ji do naprostého klidu. V první chvíli jsme doufali, že se při otočce jen špatně pohnula, natáhla si sval a po odpočinku to povolí. Jenže nepovolilo. Postupně začalo být zřejmé, že ji každý milimetr pohybu neskutečně bolí. Každé vstávání, otočení i obyčejné přelehnutí doprovázel pláč bolestí.

A když několik hodin sledujete psa, který normálně bolest prakticky nedává najevo, jak při každém pohybu brečí, přestanete doufat, že to „do rána přejde“. V noci už bylo jasno: ráno jedeme na veterinu.

A najednou zjistíte, jak daleko je domov

Právě během téhle bezesné noci nám asi poprvé v životě skutečně došlo, jak obrovskou překážkou může být samotná vzdálenost.

Když jsme dovolenou plánovali, cesta nám nepřišla nijak dramatická. Dlouhé trasy si běžně dělíme na dva dny, někde v půlce přespíme a druhý den v pohodě dojedeme. Je to příjemnější pro nás i pro psa. Jenže úplně jinak těch 1 200 kilometrů vypadá v noci v cizím apartmánu, když vedle vás leží zvíře, které při každém nadechnutí pláče.

Doma máte svého prověřeného veterináře. Víte, kam zavolat i o půlnoci. Znáte kliniky, domluvíte se rodným jazykem a víte, kde dělají magnetickou rezonanci. Jenže to všechno je v tu chvíli stovky kilometrů za hranicemi. Teprve v té chvíli jsme pocítili, jak zranitelný člověk se psem v zahraničí je.

Ráno na veterině: neurologické vyšetření a podezření na ploténku

Ráno jsme na kliniku vyrazili hned po otevření. U Elly nešlo o povrchové zranění jako rozříznutá tlapka – potřebovali jsme zjistit, odkud přesně bolest vychází a zda nehrozí ochrnutí. Následovalo důkladné vyšetření a neurologické posouzení. Podezření veterinářky padlo na problém s meziobratlovou ploténkou, pravděpodobně lehčího stupně, případně na poranění měkkých tkání. A tím odstartovalo další náročné rozhodování.

Měli jsme jednu obrovskou výhodu: Přítel na telefonu

V celé téhle těžké situaci jsme měli obrovské štěstí. V Itálii máme skvělou kamarádku Mary, chovatelku naší budoucí boxerky Tessy. Je Italka, zná perfektně místní prostředí, psy a dokázala se v situaci, kdy jsme my byli ve stresu a zmatení, bleskově zorientovat. Přesně v takovou chvíli zjistíte, jakou nevyčíslitelnou hodnotu má člověk, kterému můžete v nouzi zavolat.

V jednu chvíli nám například veterinářka nabízela poměrně drahé vitaminové injekce. My jsme vůbec netušili, jestli je to v daném stavu něco zásadního, nebo jen drahý doplněk. Zavolala jsem Mary. Probrala s námi situaci a pomohla nám rozhodnout, co má smysl a co ne. A nešlo jen o překlad z italštiny šlo hlavně o to mít na příjmu člověka s chladnou hlavou a letitými zkušenostmi se psy.

Prvních 24 hodin: přísný klid a boj s boxeří povahou

Přibližně prvních 24 hodin od úrazu bylo nejhorších. Ella byla ztuhlá, pohyb ji bolel a každé její vstávání pro nás znamenalo kontrolu, zda se stav nezhoršuje. Pak se ale začala pomalu lepšit – a nastal problém číslo dvě.

Jakmile se totiž boxer začne cítit jen o malinko lépe, okamžitě dospěje k názoru, že žádný klidový režim nepotřebuje a páníčci celou věc zbytečně dramatizují. My jsme ale nechtěli nic riskovat. Po návštěvě veterináře jsme Elle naordinovali ještě celý další den v naprostém klidu. Žádné pokračování dovolené, žádné „když už vypadá lépe, tak se jen kousíček projdeme“. Prostě jen klid, pelíšek a pozorování. Až následující ráno, kdy bylo vidět stabilní zlepšení, jsme vyrazili na cestu k domovu.

CT, magnetická rezonance, nebo návrat do Česka?

Rozhodování, co dál, bylo psychicky nejnáročnější. Máme pokračovat ve specializované diagnostice v Itálii? Kde je nejbližší klinika? Zvládne Ella cestu autem? Je bezpečnější zůstat na místě, nebo se vrátit do Česka a svěřit ji lékařům doma?

V našem případě připadalo v úvahu další vyšetření na magnetické rezonanci (MRI). Specializované pracoviště však bylo několik hodin jízdy daleko a leželo přesně směrem, kterým bychom se vraceli domů. Žádná možnost neměla ceduli „tahle je ta správná“.

V takové chvíli je klíčové neřešit, co je pohodlné pro vás, ale ptát se veterináře na konkrétní fakta:

• Je pes v aktuálním stavu stabilní pro převoz autem?
• Za jakých přesných podmínek může cestovat?
• Co konkrétně máme během jízdy sledovat a jak poznáme zhoršení?
• Při jakém příznaku máme okamžitě zastavit a vyhledat nejbližší pohotovost?

Cesta domů: peřiny na zadních sedačkách a záchytné body

Při cestě zpět muselo jít veškeré lidské pohodlí stranou. Naší hlavní prioritou bylo zastavit jakýkoliv zbytečný pohyb a otřesy:

• Zadní sedačky jsme vystlali vysokou měkkou vrstvou z peřin a dek, která tlumila veškeré nerovnosti z dálnice.
• Jeden z nás seděl celou dobu vzadu vedle Elly, držel ji v klidu a průběžně kontroloval její stav.
• Předem jsme si vyhledali veterinární kliniky s pohotovostí podél trasy přes Rakousko pro případ, že bychom museli sjet.

Byli jsme stoprocentně smíření s tím, že pokud by se stav zhoršil, plán „dojet domů“ okamžitě padá. Neplánujte jen cestu plánujte i záchytné body pomoci po trase.

Jedna věc, kterou budeme odteď vozit vždy: krevní obraz v mobilu

Ella samozřejmě měla evropský pas zvířete. Tentokrát jsme ale v ruce měli ještě něco, co se ukázalo jako obrovské eso v rukávu: výsledky jejích preventivních krevních testů, které jsme dělali krátce před odjezdem.

Místní veterinář v Itálii tak okamžitě viděl její výchozí zdravotní stav, funkci orgánů a parametry z doby, kdy byla stoprocentně zdravá. Nemusíte s sebou vozit stohy papírů. Stačí si do telefonu vytvořit složku se zdravotní dokumentací a mít ji dostupnou offline (pro případ výpadku signálu či roamingu).

Jazyková bariéra: popisujte fakta, ne domněnky

Objednat si těstoviny v restauraci zvládne člověk s úsměvem a třemi slovíčky. Vysvětlovat neurologické projevy psa v cizím jazyce je úplně jiná disciplína. Dnes naštěstí obrovsky pomáhají překladače v mobilu.

Zásadní rada zní: popisujte lékaři přesná fakta, nikoliv své domněnky. Neříkejte „asi ji bolí záda“. Popište přesný sled událostí:

„Běžela po písku za míčkem, najednou vyjekla, upustila míček a celá ztuhla. Nekulhá na žádnou končetinu. Při pokusu o vstávání a přelehnutí kňučí bolestí.“

Takový popis dá lékaři v zahraničí okamžitě stonásobně víc informací než vaše laická diagnóza.

Cestovní pojištění psa: Prověřte ho dřív, než stojíte před klinikou

Péče na veterinárních klinikách v západní Evropě je na špičkové úrovni, ale účty za specializovanou diagnostiku (CT, MRI), noční pohotovost či případnou operaci se mohou snadno vyšplhat do desítek tisíc korun. Automaticky spoléhat na to, že vaše lidské cestovní pojištění kryje i psa, je častý omyl. Před cestou si vždy ověřte limity léčebných výloh zvířete i to, jaké doklady pojišťovna vyžaduje k proplacení. Nás vyšetření stálo pouze 60EUR, ale pokud by měla podstoupit MRI měli jsme ji samozřejmě pojištěnou. 

Budeme se po tomhle bát cestovat se psem?

Ne. Možná právě naopak. Zjistili jsme totiž, že ani když se něco pokazí daleko od domova, nemusí to znamenat neřešitelnou katastrofu. Důležité je nepodlehnout panice, mít v záloze kontakty a být připravený okamžitě odpískat veškerý plán a přizpůsobit se psovi.

Proto tenhle článek vznikl. Ne abyste se báli vyrazit se psem za hranice, ale abyste v případě nečekaných komplikací nemuseli začínat úplně od nuly.

Často kladené otázky (FAQ)

Může se pes v zahraničí ošetřit na evropský pas zvířete?
Evropský pas zvířete (Pet Passport) slouží jako mezinárodní identifikační doklad s potvrzením o platném očkování proti vzteklině a čipování. Není to zdravotní pojišťovací kartička – veškeré ošetření na zahraničních klinikách hradíte na místě přímo veterináři.

Proč nesmím dát psovi při úrazu lidský Ibalgin nebo Paralen?
Běžná lidská analgetika (ibuprofen, paracetamol, kyselina acetylsalicylová) jsou pro psy prudce toxická. Už v malých dávkách způsobují těžké krvácení do žaludku, perforaci vředů a nevratné selhání jater a ledvin. Psům se smí podávat výhradně veterinární nesteroidní antiflogistika předepsaná lékařem.

Jak řešit jazykovou bariéru u veterináře v zahraničí?
Využijte mobilní překladače v režimu konverzace. Popisujte pouze holá fakta o úrazu a časové ose potíží. Po vyšetření požádejte lékaře o písemnou zprávu (referto veterinario), kterou si můžete doma snadno přeložit a předat svému veterináři.